Plní se jí jeden sen za druhým. Třeba ten profesní – od střední školy se toužila stát novinářkou, vystudovala žurnalistiku, k ní si přidala sociální práce a teď zdatně „kloubí“ oboje jako tisková mluvčí Ligy vozíčkářů.

Právě s touto organizací se sídlem v Brně, ale působností po celé republice, se představí na veletrhu Rehaprotex, který začíná 19. září. Kromě toho, že se svými kolegy bude k dispozici návštěvníkům a bude se snažit podat jim co nejvíce informací, popovídá o své dobrodružné cestě po Africe. Ve středu od 10.30 má nachystanou přednášku Tanzanií na vozíku i traktorem.

Neprozradíme všechno, ale naznačme. „Jela jsem tam se svým kamarádem Honzou Kotíkem, farářem řečkovické farnosti. Ten se za svých studií v Římě potkal s tamním farářem a byl se u něj doma podívat. Když řekl, že by zdejším lidem chtěl nějak pomoci, dohodli se právě na traktorech,“ líčí Ladislava Blažková. A tak se na přelomu ledna a února vypravila do Afriky s již třetí várkou strojů Zetor, které zaplatili věřící ve sbírkách.

„Nevěděla jsem, do čeho jdu, tak jsem se ani nijak zvlášť nepřipravovala,“ popisuje mladá žena. Jediné obavy měla z nedostatku hygieny. Po celé tři týdny ji doprovázel skvělý asistent, takže k žádným komplikacím nedošlo. Pracovala zde s dětmi a poznávala svět tanzanských vozíčkářů. A ten je neveselý. „Bylo to setkání s úplně jinou realitou. Neexistuje tam žádná záchytná sociální síť. Postižení lidé jsou pro svou rodinu velkou přítěží a nezřídka takové člověka vypudí. Mnoho vozíčkářů končí na ulici, živoří a žebrají,“ vypráví mluvčí Ligy vozíčkářů.

Sama však na mysli neklesá, povídá s nadšením a radostí v hlase. O jejím optimismu a nadhledu mluví za vše věta, kterou pronesla před osmi lety pro iDNES a MF DNES, které pro ni vyhlásili sbírku na nový elektrický invalidní vozík, na nějž neměla šanci si sama našetřit. „Chtěla bych mít možnost ukázat, že jsem normální, inteligentní člověk a ne ubohá loutka, která jen čeká, kam ji druzí dostrkají.“

A to určitě doloží středeční povídání o toulání se po Tanzanii.

Ladislava Blažková chce jít ještě dál, doslova. Vsadila se s kamarádem, že prostě začne chodit. On zase, že se naučí vařit. Dohoda je následující – on uvaří, ale aby si mohla Ladislava vzít, musí s pomocí berlí „odchodit“ předem dohodnutou vzdálenost. Jak sama říká, třeba lívance s marmeládou byly za padesát metrů. Byl to výborný motivační kopanec a onen kamarád jí po nějaké době řekl: „Ty normálně chodíš, vole. To by měl někdo točit a ty bys o tom mohla psát blog.“ A tak už delší dobu funguje doména www.chodimvole.cz. Kam všude Ladislava došla či dojela, tam najdete. „Ale zatím dost prokrastinuju,“ směje se mladá žena. A nebo také Facebooku.