Mnoho zemí totiž procestoval v přestavěné dodávce Mitshubishi, kterou na výstaviště i přiveze. „Vymakané“ vozy propracované do posledního detailu, aby zvládly i roční a delší cesty, jsou totiž jeho objektem zájmu a dalo by se nadneseně říct, že i kvůli nim seriál Nomádi vznikl.

Omlouvám se, ale Mitsubishi je to takové legrační vozítko. Vypadá maličké, ale to asi nebude tak úplně pravda, že?

Je to stará dodávka z roku 1992 od nejmenované japonské značky Mitsubishi. Tenhle typ není žádný velikán, v podstatě má rozměry jako běžné osobní auto. To oceníš hlavně při parkování ve městech. Jeho dnes již zastaralá konstrukce je jeho obrovskou výhodou: žádná složitá elektronika, vše se dá opravit. Ukázalo se to při naší cestě po Turecku, když nás začalo zlobit řízení. Trabzonský autoservis si se závadou poradil za tři hodinky a mohli jsme pokračovat dál. Jen ty rány kladivem, které se nesly z dílny, mi trhaly srdce (smích).

Je to častý cestovatelský vůz? Viděla jsem s ním pár videí.

Teď už je to dost raritní vozidlo, alespoň na českých silnicích. Tenhle typ dodávky údajně v západní Evropě skoupili obchodníci a vyváželi je jako ojetinu do Afriky. Mitsubishi L300 se vyrábělo i ve verzi 4x4, tedy s pohonem všech čtyř kol. Cestovatelé si tohle autíčko oblíbili, protože spojuje výhody pravověrného off-roadu s poněkud prostornější karosérií dodávky. Znám několik expedic, které se čtyřkolkou jeli ze střední Evropy do Mongolska či na Pamýr, o severní Africe ani nemluvím.  

Vy jste dělal vestavbu? Popíšete, co všechno je muselo změnit a dodat?

Tohle auto se dědí v rodině. Obytnou vestavbu navrhl strýc mojí ženy. Byl to zkušený karavanista. Do „Myšáka“ přetavil svoje představy, jak má vypadat dodávka s obytnou vestavbou pro dva lidi. Navíc byl nadšený kutil, takže na vestavbě dodnes můžete obdivovat jeho značení dílů, které skládal dohromady. Auto je tak akorát veliké, aby se v něm pohodlně vyspali dva dospělí. Při denním režimu vznikne uvnitř takový malý obývák se stolem. Jeho žena ušila všechny potahy, záclonky i termofolie na okna. K vozu ušili i vlastní předstan. Já jsem vlastně nemusel nic měnit, ani předělávat. Jen jsem do vozu doplnil vysílačku, kterou poslouchám řidiče kamionů, a snažím se o něj starat tak, aby se z něj za pár let stal dobře zachovalý veterán.      

Jestli to chápu dobře, vaší první expedicí bylo Turecko. Proč právě tato oblast?

Expedice do Turecka s dodávkou má hluboké a temné kořeny. Psal jsem diplomku o vůbec prvních válečných zpravodajích v historii české žurnalistiky. Byli to pánové Holeček a Havlasa, kteří v letech 1874 a 1875 referovali o povstání proti Osmanům na Balkáně. Musel jsem si tedy načíst historii Osmanské říše a překvapilo mě, jak je bohatá a zajímavá. V roce 2000 jsem školu dodělal a spolu s kamarádem jsme vyrazili do Turecka. S krosnou na zádech jsme projeli černomořské pobřeží. Začali jsme v Istanbulu a skončili v Rize. Do Gruzie už to bylo pár kilometrů.  O deset let později jsme se rozhodli s mojí ženou expedici zopakovat, tentokrát v dodávce. Poctivě jsme objeli stejná místa. Bylo zajímavé pozorovat, jak moc a jak rychle se Turecko mění. Doufám, že v roce 2020 si naší cestu zase zopakujeme.

Vyrážíte na cesty každý rok? Kde a jak dlouho jsi/jste byli naposledy?

Kromě Turecka máme myslím dost poctivě procestovaný Balkán, a to podle defininice knížete Metternicha: „Balkán začíná třicet kilometrů za Vídní…“. Vozem jsme byli v Makedonii, v Černé hoře krátce po té, co se osamostatnila, projeli jsme i Bosnu a Hercegovinu. Samozřejmě i v Maďarsku, Slovinsku i Chorvatsku. V seznamu nám chybí Rumunsko a Bulharsko, Albánií jsme se jen prosmýkli.

Vzpomenete si na nějakou vtipnou historku?

Rádi vzpomínáme na výpravu do turecké čajové plantáže. Málokdo ví, že Turci začali čaj ve velkém pěstovat až po první světové válce, když se rozpadlo osmanské impérium a ztratili přímý vliv na arabské pěstitele kávy. Do té doby holdovali kávě a její pití úspěšně importovali k nám. Přeorientovali se tedy na pití silného černého čaje, který se pěstuje na severovýchodě země právě u Černého moře. Dojeli jsme do městečka v horách, které bylo obklopené čajovníky. Dali jsme si večeři v místní bistru, kde se nás ujal takový agilní senior a evidentně uznávaná hlava místní komunity. Náš plán přespat jako vždy v autě u něj neměl šanci. Skončilo to tak, že jsme nocovali u něj doma a ráno nám ještě domluvil návštěvu čajové továrny, kde nás přijal zástupce ředitele. U toho jsme, jak jinak, vypili hromadu čaje.

Vaši Nomádi, o nichž se na Lidovky.cz píše, žijí na cestách celý rok i déle. Neláká vás to také?

 Láká, nicméně naše rodina se na podzim rozrostla o malého nomáda, takže tento plán bude muset chvilku počkat, až junior trochu odroste. Myslím, že na jaře vyrazíme na festival Overland.

Loni jsme se bavili o tom, že novodobých či digitálních nomádů je dost a dost. Který příběh vás za ten rok zaujal nejvíc?

Musím říct, že jsou to expedice Rudolfa Tisovského. Tento mladý Slovák si pro cesty vybral Jawu 50, tedy všem dobře známého „pionýra“. Na tomto „prskoletu“ z časů socialistického Československa poměrně neohroženě brázdí nejen Evropu, ale i Asii. Cestuje sám a vyniká uměním oprav pomocí drátů a kleští. Kdo neviděl fotografii jeho zdrátované pneumatiky neuvěří, že je něco takového možné vytvořit, natož na tom cestovat.