Sdílet na Facebook 
Sdílet na Twitter 
Sdílet odkaz Vznik samostatného československého státu patří k nejdůležitějším událostem našich dějin. K němu směřovaly snahy českých vlastenců a politiků po celé 19. století a podzim roku 1918 se stal jejich naplněním a začátkem nové éry našeho národa. Boj o českou státnost se stal neodmyslitelnou součástí umělecké tvorby a dal vzejít dílům, která se stala trvalým symbolem naší národní kultury. Takovým dílem ji i slavnostní zpěvohra Libuše Bedřicha Smetany (1824-1884) zachycující mýtus o bájné české kněžně. Opera, která vrcholí velkolepou scénou věštby budoucnosti českého národa, zazněla poprvé roku 1881 při otevření pražského Národního divadla. Bylo Smetanovým přáním, aby byla dílem určeným k "zvláště památným dnům" a tak se i stalo. Uvedení Libuše bylo vždy spjato se slavnostními okamžiky stejně jako s nejtěžšími dny českého národa.
Nová inscenace Smetanovy Libuše v provedení brněnského operního souboru a v režii jeho uměleckého šéfa Jiřího Heřmana vznikla u příležitosti oslav 100letého výročí naší státnosti. Pro její uvedení bylo vybráno místo, které v historii města Brna hraje nezastupitelnou roli areál Brněnských veletrhů a výstaviště, místo, jenž vděčí za svou existenci a rozvoj právě vzniku samostatné republiky. Jeho otevřením v květnu 1928 Výstavou soudobé kultury u příležitosti 10. výročí Československé republiky pod patronátem prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka získalo Brno jeden z nejvýznamnějších funkcionalistických stavebních komplexů své doby. Celý program festivalu Janáček Brno 2018 směřuje k oslavám výročí naší státnosti a areál výstaviště tak bude během festivalu Janáček Brno 2018 hostit nejen představení Smetanovy Libuše, ale i díla Leoše Janáčka, největšího českého skladatele 20. století.
Dirigent: Robert Kružík
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Patricie Částková
Sbormistr: Pavel Koňárek
Obsazení
Libuše: Lucie Hájková
Přemysl ze Stadic: Jiří Hájek
Chrudoš od Otavy: Pavoľ Remenár
Šťáhlav na Radbuze: Dušan Růžička
Lutobor: Jan Šťáva
Radovan: Roman Hoza
Krasava: Alžběta Poláčková
Radmila: Václava Krejčí Housková
1. žnec: Andrea Široká
2. žnec: Daniela Straková-Šedrlová
3. žnec: Jitka Klečanská
4. žnec: Petr Levíček
T. G. Masaryk: Marek Pospíchal
Janáček Brno 2018
6. mezinárodní operní a hudební festival
Doprovodný program
Josef Suk: V nový život, slavnostní pochod sokolský
Leoš Janáček: Amarus, kantáta pro sóla, smíšený sbor a orchestr; Na Soláni čarták, kantáta pro tenor, mužský sbor a orchestr; Sinfonietta
Orchestrální koncert prezentuje dvě skladby, inspirované fenoménem českého tělocvičného spolku Sokol, a dvě zřídka uváděná Janáčkova kantátová díla. Na koncertu vystoupí vynikající sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno spolu s operním orchestrem, který tato skladatelova díla vícekrát s úspěchem prováděl, a některá dokonce uvedl v premiéře již za Janáčkova života.
Slavnostní pochod sokolský V nový život je úzce spjat s tradicí českého sokolstva, která sahá do šedesátých let 19. století. Ačkoliv zakladatelé této významné tělovýchovné organizace od počátku usilovali o její apolitičnost, později se spolek nevyhnutelně stal součástí národnostního emancipačního procesu. Jeho politický vliv dosáhl vrcholu právě ve dnech vzniku Československé republiky a následujících dvou desetiletích. Členy Sokola byly často osobnosti tvořící elitu českého národa; nechyběl mezi nimi např. Janáček, Suk, ale také T. G. Masaryk. Josef Suk (1874–1935) uvažoval o kompozici pochodu pro sletové slavnosti sokolstva již před první světovou válkou, ale k práci se odhodlal až v roce 1919, kdy si pochod naskicoval. V roce 1920 byla u příležitosti VII. Všesokolského sletu, prvního v nové republice, vyhlášena skladatelská soutěž na pochod k nástupu cvičenců na stadion. Suk svou skladbu přihlásil pod pseudonymem a soutěž vyhrál. Ač jeho pochod vyvolal u sokolských funkcionářů rozpaky, nakonec dílo přijali. Ke skladbě následně Suk přikomponoval fanfáry a původně čtyřruční klavírní skladbu zinstrumentoval pro symfonický orchestr. Pochod měl neobyčejný ohlas a tak v roce 1930 a 1934 připojil básník Petr Křička se svým bratrem skladatelem Jaroslavem Křičkou ke skladbě ještě text, aby mohl být oblíbený pochod doprovázen i zpěvem. Tato skladatelem schválená verze později upadla v zapomenutí, takže na festivalovém koncertě bude jedinečná příležitost tuto verzi vyslechnout.
Také Sinfonietta Leoše Janáčka (1854–1928) je úzce spjata se Sokolem. Počátkem roku 1926 byl skladatel dotázán redakcí Lidových novin, zda by nenapsal „nějaké noty“ jako zdravici pro připravovaný VIII. Slet všesokolský v Praze. Janáček se rozhodl pro fanfáry, přičemž inspirací mu byl zážitek o dva roky starší. V roce 1924, po úmorné účasti ve zkouškové komisi na pražské konzervatoři, prožil „tři dny, jež neměly stínu“ v Písku, v rodině své přítelkyně a múzy Kamily Stösslové. A zde na odpolední procházce navštívil promenádní koncert vojenské dechové hudby v Palackého parku, kde vyslechl i fanfáry, jejichž motiv si zaznamenal do zápisníku. Vojenská hudba 11. pěšího pluku Františka Palackého měla na programu fanfárové pochody, při kterých za obdivu posluchačů „sólový hráč neb skupina hráčů troubících pro větší účin při troubení povstávali a své nástroje, ozdobené vlajkami, zdvihali do výše.“ Je zřejmé, že tuto příjemnou vzpomínku si skladatel vybavil o dva roky později, když začal skicovat fanfáry pro všesokolský slet. Práci zahájil v březnu 1926 a fanfáry se mu nakonec rozrostly v celou symfonickou skladbu, kterou pro účast vojenské hudby nazval Vojenskou sinfoniettou. Ta byla nabídnuta pořadatelům sletu a následně zařazena do programu koncertu České filharmonie věnovanému sokolskému dorostu. Poprvé zazněla skladatelova novinka na koncertě 26. června 1926, který byl také přenášen rozhlasem. Vedle hráčů České filharmonie účinkovali členové pražské posádkové hudby a úspěch koncertu byl značný. Nedopatřením však byla Vojenská sinfonietta uvedena pod názvem Sletová. Janáček se proti takovému názvu rozhodně postavil. Krátce poté vyšly Fanfáry z Vojenské sinfonietty v Lidových novinách jako zdravice a rozezněly se také z Týnského chrámu u příležitosti „průvodu hostí a sokolstva Prahou“. První tištěné vydání Janáčkovy proslulé skladby v roce 1927 v Universal Edition pak již vyšlo prostě pod názvem Sinfonietta, jak jej známe dnes.
„Amarus? Králové klášter na Starém Brně, jeho ponuré chodby, starý kostel, rozsáhlé zahrady, můj chudý, jinošský v něm strávený život, osamělost a tesknota, to vše bylo tak blízké Amarovi.“ V básni Jaroslava Vrchlického Amarus našel Janáček až překvapivě shodné rysy s vlastním životním osudem – s dětstvím v klášteře bez matky a bez lásky. Lyrickou kantátu pro sóla, smíšený sbor a orchestr dokončil Janáček počátkem roku 1897. Partituru poslal záhy k posouzení svému příteli Antonínu Dvořákovi, a přestože se Dvořák v dopise omlouvá, že neměl na prohlédnutí díla mnoho času, vyjadřuje se o Amarovi pochvalně a shledává „rozhodný pokrok v každém ohledu“. Kantátou Amarus vrcholí a končí romantická linie Janáčkova uměleckého vývoje, na jejímž počátku stála první opera Šárka (1887–88). Na druhé straně však Amarus současně předjímá Janáčkův nový hudební sloh, který se naplno rozvinul v Její pastorkyni. Kantátu poprvé kompletně provedl Ferdinand Vach s Moravským smíšeným sborem učitelským 25. února 1912.
Kantáta Na Soláni čarták pro tenor, smíšený sbor a orchestr na slova básně M. Kurta (vl. jménem Maxmilián Kunert) vznikla na objednávku sbormistra prostějovského sboru Orlice, Viléma Steinmana, který roku 1910 skladatele oslovil, aby zkomponoval skladbu k padesátiletému výročí sboru. Janáček na díle pracoval v roce 1911 a premiéra zazněla v Prostějově 23. března 1912 v nastudování Viléma Steinmana, sboru Orlice, hráčů brněnského osmého vojenského regimentu a orchestru brněnského Národního divadla.
Velké Británie je místem, kde před několika desetiletími začala vlna celosvětového zájmu o dílo Leoše Janáčka a režisér David Pountney patří bezpochyby k uznávaným interpretům jeho děl. Pro festival v roce 2004 s brněnským souborem nastudoval Její pastorkyni a teď přiváží svou již klasickou inscenaci Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu v provedení Velšské národní opery, které je uměleckým ředitelem. Za dirigentským pultem vynikajícího orchestru Velšské národní opery stane jeho hudební ředitel Tomáš Hanus. Provedení bude mimořádným příspěvkem k festivalu, neboť zde představí novou kritickou edici prof. Johna Tyrrella rekonstruující dílo co nejblíže podobě, jakou zřejmě Janáček zamýšlel a nikdy neměl možnost dokončit.
„V každém tvoru jiskra boží“ – napsal Leoš Janáček do záhlaví partitury své deváté a poslední opery Z mrtvého domu v červnu 1928. Nebylo to poprvé, co se mu inspirací ke kompozici díla stala ruská literatura, v tomto případě Dostojevského román Zápisky z mrtvého domu, líčící těžký život v sibiřské věznici. Janáčkův záměr zhudebnit takový námět překvapil stejně jako dříve jeho rozhodnutí pro Čapkovu Věc Makropulos. Rozsáhlý román s obšírným líčením nálad, popisy prostředí, psychologickými rozbory, filozofickými úvahami, monologickým vyprávěním a minimem dialogů, bez ústředního hrdiny a bez ženských postav se věru nezdál být vhodnou předlohou pro operu. Rozlehlost předlohy nutila Janáčka k četným úpravám a k omezení počtu osob. Vypracované libreto se nikdy nenašlo, jen jeho heslovitý náčrtek. Janáček však 12. srpna 1928 zemřel, aniž operu zcela dokončil. Když se na podzim 1929 rozhodlo brněnské divadlo operu uvést, potřebných úprav se ujali Janáčkovi žáci, dirigenti Břetislav Bakala a Osvald Chlubna. Jednalo se o dopracování instrumentace, drobné úpravy pěveckých partů a změna vyznění závěru díla do méně pesimistické verze.
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: David Pountney
Asistent režie: Caroline Clegg
Scéna: Maria Bjornson
Kostýmy: Maria Bjornson
Světelný design: Chris Ellis
Obsazení
Alexandr Petrovič Gorjančikov: BenMCateer
Filka Morozov: Mark LeBrocq
Skuratov: Alan Oke
Šiškov: Simon Bailey
Aljeja: Paula Greenwood
Velký vězeň: Paul Charles Clarke
Malý vězeň: Richard Immergluck
Čekunov:: Alastair Moore
Placmajor: Robert Hayward
Stařičký vězeň: Peter Wilman
Šapkin: Adrian Thompson
Kedril: SimonButtle
Poběhlice: Sarah Pope
Vězeň hrající Donna Juana: Laurence Cole
Mladý vězeň: Adam Music
Čerevin: Gareth Dafydd Morris
Opilý vězeň: Michael Clifton-Thompson
Kuchař: George Newton-Fitzgerald
Kovář: Martin Lloyd
Duchovní: Alastar Moore
Stráž: Joe Roche
4 herci: MatthewBatte, NickHywell, JamesRockey, Dafydd Weeks
Hlas za scénou: Gareth Dafydd Morris