Po dlouhé době na mezinárodní strojírenský veletrh dorazily lokomotivy. Na technické a designové legendy Stříbrný šíp a Laminátka nejde totiž na výstavě 100ries zapomenout a jsou obletovanými exponáty ve venkovní instalaci pod vyzdobeným pasarelem mezi „céčkem“ a „áčkem“. A další příběhy strojů z ČKD Praha či Škoda Plzeň „zabrzdily“ v podobě textů a fotografií přímo v pavilonu A. Připomeňte si s námi slavné Bardotky, Brejlovce, Potkany (Gorily) či Esa.
Na kolejích stála… Bardotka a Brejlovec
Za jejím charakteristickým zvukem šesti válců a pístů a také nádhernými tvary se sjíždějí šotouši z půlky Evropy. Dieselové lokomotivy T 478.1 a T 478.2 (dnes 749, 751 a 752), zvané Zamračená či Bardotka, byly prvním plnohodnotným motorovým strojem pro traťovou službu v Československu a konstruktéři z ČKD Praha stvořili opravdovou legendu. Nadšenci hlavně z Nizozemska, Belgie či Británie si ji jezdí prohlížet i proto, že Bardotek je dnes už úplné minimum a jakožto muzejní kousky vyjíždějí už jen při výjimečných příležitostech.
To její mladší bráška zvaný Brejlovec křižuje půlku Evropy dodnes. Zatímco pro Bardotku je typické „vytrčení“ kabiny, pro Brejlovce (slovensky Okuliarnik) je to výrazné bílé orámování čelních skel připomínající brýle. Původní dvanáctiválcový stroj s maximální rychlostí 100 km/hod měl za úkol utlumit i v 70. letech stále rozšířený parní provoz (nakonec se to povedlo až v roce 1980). Brejlovců tedy v ČKD Praha vyrobili opravdu úctyhodný počet – přes 400.
V letech 1979 a 1980 přišla na svět „vymakanější“ série T 478.4 s úpravami brzdiče a elektrickým vytápěním. Vzniklo jich 86 a bylo by jich ještě víc, kdyby kompletní dokumentace nelehla popelem při obrovském požáru ve smíchovském ČKD v roce 1980. Paradoxně jej založil podnikový hasič a traduje se, že proto, aby při následném zásahu ukázal svoje kvality a získal metál. Historie Brejlovců byla uzavřena.
Na kolejích je ale stále potkáte, v různých modifikacích a v různých intenzitách, podle toho, jak se zrovna vzmáhá či potlačuje železniční nákladní doprava. Lokomotiva chytila už několikátý dech, několik Brejlovců bylo třeba prodáno do Itálie, kde dostaly motor Caterpillar. V okolí Brna jezdí například na rychlících do Jihlavy, sice mají nejčastěji unifikovaný modrý nátěr, ale ony „brýle“ stále září.
Elektrické jedničky na kolejích
V Česku se jí říká Potkan, na Slovensku Gorila. Je rychlá, velmi výkonná a – i přes přízviska – krásná. Lokomotiva ES 499.0 ze Škody Plzeň. Už v 60. letech zde stvořili opěvovanou Laminátku, která byla schopná jezdit po střídavé traťové trakci. Jenže kvůli přepojování ze střídavého na stejnosměrný proud a opačně se nabíralo například na trase Brno–Praha více než 15minutové zpoždění. Řešením byla právě čtyřnápravová dvouproudová ES 499.0 (podle dnešního značení 350), navíc s obrovským výkonem 4 000 kW a možností dosáhnout rychlosti až 160 km/hod. Dva prototypy vzniklé v roce 1973 a všech 18 lokomotiv sériově vyrobených v roce 1975 pak zamířilo na Slovensko, kde Gorily kralují dodnes. Proslavily se však i neslavně, a to dvěma těžkými nehodami – v 70. letech rychlíku Meridian v Bratislavě a koncem 80. let u Nových Kopist.
S rozvojem elektrifikace tratí a přibýváním styčných stanic přišel do Škody Plzeň požadavek, že je dvouproudových lokomotiv potřeba víc, ale už nemusejí být tak výkonné ani rychlé – hledala se univerzální mašina pro nákladní i osobní dopravu. Konstruktéři i dopravci ji našli v lokomotivě ES 499.1, takzvaném Esu. Bylo na svoji dobu přelomové v podobě použitých technologií, elektroniky a také velkou hospodárností. Lokomotiva už sice nebyla tak hezká na pohled, ale univerzálnost vzhled předčila. Na druhou stranu Eso nikdo nepřehlédl, dostalo výrazné zbarvení, jedna z lokomotiv třeba oranžovo-bílé. Ve Škodě Plzeň vznikly dva prototypy, které se velmi dlouho testovaly. Sériová výroba začala v roce 1984 a skončila v roce 1990. Es vyjelo na koleje 181 v různých modifikacích a rychlostních možnostech, to původní „umělo“ 120 km/hod. Na Moravě jsou „v Esech“ prakticky všechny rychlíky Brno–Bohumín, Brno–Šumperk.
