Odloupnete část ze šablony, odhalí se přilnavá vrstva, vezmete velmi jemný nabarvený písek a nasypete jej na dané místo. Podle složitosti a velikosti vám cesta ke konečnému různobarevnému obrázku může trvat několik minut, ale pokud jste hračička, také několik hodin. A to krásných, u nichž se dovede velmi dlouhou dobu soustředit i jinak rozjívené děcko s ADHD.

Martinkovičovi byli mezi prvními v republice, kteří s pískováním začali. A i když už babické společnosti nazvané Mandaly pro děti vyrostla konkurence, určitě mají nejpropracovanější systém „černých“ čar, tedy jednotlivých kontur v šabloně, které obrázek dělají obrázkem. „Právě přijít na to, jak správně jednotlivé části obrázku nakreslit a hlavně později vyřezat, je nejdůležitější. Můžeme mít vymyšlený sebehezčí obrázek, ale občas kvůli těmto důvodům nápad musíme zahodit,“ popisuje Jitka Martinkovičová.

Momentálně si můžete vybrat z několika stovek motivů, od maličkých a jednoduchých po obří obrazy. Velkou část tvoří mandaly, s kterými Martinkovičovi úplně začínali a dodnes jsou srdeční záležitostí Jitky. Nejdříve na „vlastní triko“ vydali soubor mandalových omalovánek. „Pak jsme na dovolené v zahraničí uviděli pískování. Tak se nám to zalíbilo, že jsme se rozhodli to zkusit,“ líčí start grafička.

Jenže vymyslet fungující systém nebylo jen tak… Na co a jak tisknout? Jak silné musejí být kontury? Jak složité obrázky dělat? Kde vzít ten správný písek? Jak motivy vyřezávat? Postupem času na vše Martinkovičovi přišli a své tajemství si pečlivě hlídají. A tak prozraďme alespoň něco.

Šablona, to není jen pár tahů

Ve své dílně mají obří tablet, na němž Adrian Martinkovič zkouší nejrůznější motivy, třeba podle toho, jaké roční období se blíží a co bude na jednotlivé kreativní dílny či do pískovacích sad potřeba. Vezměme si třeba vánoční stromek. Není to jen pár silných tahů perem, šup šup, klasický jehličnan, kmen, pár baněk a hotovo. Nad každým tahem se musí přemýšlet. Obrázek musí být vyplněný tak akorát, stejně tak nesmí být extrémně prázdné pozadí, které se nejčastěji pískuje nakonec. Také podle rozložení motivu se pozná um výtvarníka.

Prubířským kamenem je převedení obrázku do elektronické podoby a vektorů pro tisk a řez plotrem. Právě v této fázi přijdou Martinkovičovi na to, že návrh se vyřezat nedá nebo dá, ale nebude se s ním hezky pracovat. A o příjemné chvíle s pískováním jde především. Takže nápad letí do počítačového koše a začíná se znovu.

Pokud se oběma motiv líbí, půjde vytisknout a vyřezat, přichází samotný test pískováním. „To se u nás sejde parta našich přátel a kamarádů našich dětí. Rozloží se barevné písky a zkoušíme, jak se s návrhem pracuje,“ směje se Jitka Martinkovičová. Tehdy také vznikají fotografie pro e-shop a návody. Pokud vše klapne, obrázek se řadí do dnes již dlouhého seznamu šablon. Ty lze pořídit samostatně nebo v různě velikých sadách. Jsou sestavovány tematicky, podle toho, jestli je bude pískovat holčička či kluk, podle barev… možností je skoro nepřeberné množství.

Poměrně nedávno se Martinkovičovi pustili do velmi složitých zengtanglů, tedy nahuštěných motivů s mnoha konturami, které je náročné nejen vypískovat ale samozřejmě taktéž navrhnout.

Další alchymií je dvouvrstvý papír, který v sobě skrývá lepivou vrstvu a dvojice jej hledala opravdu dlouho. A samozřejmě grafický um Jitky Martinkovičové, která díky své praxi dovede pracovat se složitým plotrovým tiskem. Než u nich v dílně začne na potištěném papíru tancovat jehlička plotru, jsou za tím hodiny a hodiny práce.

Než začnete sypat písek

No a písek, to je kapitola sama pro sebe. Můžeme prozradit, že jde o taktéž velmi dlouho hledaný materiál – nakonec Martinkovičovi kápli na bílý křemičitý, který však mají jen na jediném místě v republice. A brát se ho musí velké množství - tunu. Z písku postupně odebírají po třech kilech, která jednotlivě podle potřeby barví temperovými barvami. „Obarvíme jej, necháme v troubě pořádně vyschnout, přesejeme a pak nám jej moje maminka rozvažuje do krabiček,“ popisuje Jitka Martinkovičová, která svojí vášní zaměstnává komplet rodinu.

Do zavíratelného kelímku nebo pytlíčku nelze odsypat materiálu je tak podle oka. Jelikož se sady prodávají i v kamenných obchodem, musejí mít všechny písky stejnou váhu – 18  gramů. V dílně z barev přecházejí oči, jsou zde v policích narovnané stovky a stovky maličkých kelímků, stejně jako jednotlivých šablon a zatím nevyřezaných archů. Vše má svoje místo a panuje tu řád, aby bylo co nejjednodušší vše potřebné nabalit do sad a poslat ke svým budoucím majitelům.

Nachystat se na nějakou kreativní dílnu či jarmark zabere zhruba pět hodin intenzivní práce a stejně tolik času vezme i vybalování. Zejména teď před Vánocemi je to pro Martinkovičovi každotýdenní záležitost.

Co je pro Jitku Martinkovičovou největší odměna, pískující kluk? „Ne, jeho maminka. Pro mne to znamená, že ji práce tak zaujala a baví ji, že zahodí za hlavu svoje běžné povinnosti a oddá se i na několik hodin takovému relaxu,“ říká.

Připravte se na to, že zvlášť pokud budete pískovat s malými dětmi, budete od hlavy k patě blyštět zlatem či stříbrem a vypadat, jako byste přišli z plesu. Někteří klienti písky s třpytkami odmítají, ale zrovna s caparty se jim kvůli atraktivitě nevyhnete. Na sundání tohoto pelu trik neexistuje, prostě holt budete mít zlato i v hlavě… ale taky krásnou a zklidňující zkušenost.

Zdroj: Mikroregion Kahan
Foto: archiv Jitky Martinkovičové