A to je vidět mimo jiné velkou účastí na veletrhu Rehaprotex, který se právě odehrává na brněnském výstavišti. Na příchozí ve velkém stánku v pavilonu A2 čekají pracovníci Ligy, radí, podávají informace, spoluvytvářeli značnou část doprovodného programu. „Chceme víc mezi lidi,“ vysvětluje to jednoduše Uldrijanová. Ví, jak na to. Má totiž za sebou dlouholetou zkušenost z tvrdého byznysu. Loni se ale rozhodla pro razantní změnu – opustila velký korporát a teď velí Lize vozíčkářů.

Prezentujete se na veletrhu víc, než tomu bylo zvykem. Máte k tomu nějaký speciální důvod?
Nejdříve jsem byla oslovena přímo ze strany Brněnských veletrhů, panem ředitelem Radimem Tichým a paní Irenou Knopovou, zda by bylo možné navázat na spolupráci z minulých let a zajistit v průběhu veletrhu doprovodný program. No a jelikož jsem rozená Brňačka, tak jsem si řekla: ano, perfektní, je třeba podpořit brněnské veletrhy a pokud byl  v posledních letech veletrh Rehaprotex v určitém útlumu, tak se  odborností zaměstnanců a kvalitou sociálních služeb, které Liga vozíčkářů už 27 let poskytuje, přičinit o oslovení cílové skupiny a zajistit z naší strany odborný program a tým, který bude po celou dobu k dispozici pro případné dotazy a pomoc.

Plní se účel? Chodí za vámi úplně noví klienti?
Zatím to nijak dramatické nebylo, asi víc jsme čekali od návštěvnosti našich doprovodných programů. O to tu ale úplně nejde, spíš je potřeba, aby se případní klienti setkali s našimi kolegy, aby věděli, kam se obrátit, když něco potřebují. Účel stánek plní, navazujeme osobní kontakty s novými potenciálními klienty, dalšími neziskovými organizacemi a školami, jejichž studenti se mohou v budoucnu stát zaměstnanci naší organizace. To považuji za velmi důležité. Naše Centrum denních služeb navštívilo náš stánek, udělat si z našeho sídla na Vinohradech výlet na výstaviště a podívat se na zajímavé stánky vystavovatelů. Potkáváme se tu s řadou dlouholetých i nových partnerů Ligy vozíčkářů.

Dokážete vyčíslit, kolik klientů se na vás obrací?
(mluví tisková mluvčí Ladislava Blažková) Máme několik služeb, z nichž za vlajkovou považujeme asistentství, tam máme 58 klientů. Pak provozujeme Denní centrum služeb, tam je těch lidí méně, což je dáno komunitním a rodinným charakterem. Pak máme sociální rehabilitaci, kde pomáháme lidem hledat práci nebo takovým způsobem dodávat energii, aby žili samostatně. Můžeme si dát příklad – člověk má třeba po mrtvici, předtím pracoval a teď toho zaměstnání není schopen, ale chce dělat něco jiného. Tedy přijde k nám do sociální rehabilitace, kde kolegové opravdu individuálně šijí program jemu na míru. Těchto klientů je dnes 68. Jak dlouho s námi spolupracují, záleží případ od případu, někdy je to rok intenzivní práce a někteří klienti chtějí jen pomoct najít zaměstnání. Cílem naší práce je to, aby člověk byl samostatný a dokázal splnit cíl, který si se sociálním pracovníkem nadefinuje.

Lidé k vám přicházejí sami, nebo je oslovíte i vy, když se doslechnete o jejich osudu?
To je různé a velmi mnoho se odvíjí od toho, kolik máme třeba terapeutů pro sociální rehabilitaci. Když začne spolupracovat nový, můžeme službu nabídnout více lidem. Rozhoduje, co klient potřebuje, zda psychologickou pomoc či fyzickou. Může to být člověk, který nás potřebuje každý týden, nebo jen konzultaci jednou za měsíc či půl roku. Pomoc poskytujeme v Brně a na jižní Moravě, máme pobočku ve Znojmě, ale také v Jihlavě.

Vy jste neziskovka?
Ano, od února jsme entitou zapsaný ústav. Ale klient žádnou změnu nepozná.

Kolik lidí se o vaše klienty stará?

Máme 37 plných úvazků, ale pak jsou to „dohodáři“, takže to vidím na 89 zaměstnanců. Na hodiny u nás pracují osobní asistenti, což jsou nejčastěji studenti vysokých škol.

Sídlíte v Brně. To je historická věc?
Ano, Liga vozíčkářů vznikla před 27 lety v Brně a do roku 2014 sídlila na Kounicově. Teď jsme přestěhovaní v krásném prostředí na Vinohradech.

Jak spolek vznikl?
Zakladatel Zdeněk Škaroupka se po revoluci rozhodl, že je potřeba pro vozíčkáře něco dělat. První název byl Liga za práva vozíčkářů, protože byla potřeba, aby se o vozíčkářích začalo mluvit, zajistit jim bezbariérové bydlení i pohyb po městech, lepší cestování MHD, aby dosáhli na asistenty. A z hrstky pár známých se Liga rozrostla do dnešních rozměrů.

To znamenalo dost debat na nejrůznějších institucích. Zůstaňme u toho pohybu po městě. Máte dodnes jednání s městem o bezbariérovosti?
Ano, velice úzce spolupracujeme s Jihomoravským krajem, městem Brnem i městskými částmi. Oslovujeme Dopravní podnik města Brna, kam posíláme podněty našich klientů či asistentů. Stejně tak spolupracujeme s Brněnskými komunikacemi. Ony ty případně změny nakonec nejsou jen pro vozíčkáře, ale také pro maminky s dětmi nebo seniory, aby se jim lépe chodilo po Brně. Od našich klientů hlavně potřebujeme podněty.

Máte příklad nějaké opravdu rychlé změny?
Třeba naše kolegyně, která je na elektrickém vozíku, jela na výlet na Brněnskou přehradu. Koupila si lístek na parník na zastávku Veveří, která byla signalizovaná jako bezbariérová. No a když tam dojela, zjistila, že má před sebou nějakých pět šest velkých schodů. A když se podíváte na ten elektrický vozík, tak vidíte, že je nemožné jej jakkoliv nadzvednout, je velmi těžký. Takže to znamenalo se otočit, počkat na další loď a jet zpátky. Takže se nám poměrně rychle s Dopravním podnikem podařilo změnit signalizaci, že zastávka není bezbariérová a snad v brzku by mělo dojít ke změně, aby ta zastávka byla skutečně bezbariérová.

Jsou v tomto nejen vaši klienti aktivní?
Já bych si sama za sebe dokázala představit, že by mohli být akčnější (smích), ale je to možná jen proto, že neví, na koho se obrátit. A i proto jsme na Rehaprotexu, abychom byli co nejvíc vidět. Pořádáme různé akce v centru města, v parcích… Ono to souvisí i se změnou našeho loga, chceme se víc přiblížit veřejnosti a naší cílové skupině, pro kterou tu jsme primárně.

Je jiné?
Odstranili jsme z něj piktogram vozíku. Protože jen 30 procent z našich klientů jsou opravdu vozíčkáři, zbytek jsou lidé s jiným postižením, nebo lehkým mentálním hendikepem. V názvu nám vozík ale samozřejmě zůstává, není jednoduché najít adekvátní název.

Potkávají se klienti mezi sebou, když se říká, že sdílený problém je poloviční problém?
Provozujeme bezbariérové divadlo Barka, takže se potkáváme tam. Jednotlivé služby připravují zajímavé workshopy, školení pro klienty. A pak záleží na samotném člověku, zda chce přijet a družit se. Ono to samozřejmě souvisí i s formou postižení, ne každý klient je schopen jen tak někam odjet, protože někteří potřebují stálou péči v rámci své domácnosti.