Jak tedy dostat mládež zpátky do ulic a ke sportu?
Je to můj subjektivní pocit, ale myslím, že velkou roli v tom hrají rodiče. Pracují od rána do večera a nevěnují dětem takovou pozornost, jakou si zaslouží. Děti sami na hřiště nepřijdou, je to dnes také otázka bezpečnosti. Dříve to šlo, dnes se děti více ztrácejí a žádný rodič nechce riskovat. I to je důvod, proč dětí z venku ubývá a proč na hřištích nejsou. Musíme jim ukázat, v čem je krása sportů. A že každý sport, ať už individuální nebo kolektivní, je i o tom, že jste se stejně naladěnými lidmi, kteří hledají stejnou zábavu. Scházíte se s nimi nejen na hřišti, ale sedíte si i lidsky. Tím pádem dětem, co nesportují, dnes chybí nejen sportovní, ale také mezilidské vztahy.

Podporujete sami mládež nějakou aktivitou?
Já osobně patřím bohužel k rodičům, co mají na vlastní děti času málo, ale naštěstí moje manželka to s nimi dobře zvládá.  Byl jsem u vzniku Plzeňské akademie, je to pro dorostence. Navštěvuji i kamarády, co pořádají různé kempy pro děti a pokud mám čas, neváhám a jedu.

Jaké to bylo ve vašem dětství, kdy jste sami začali se sportem?
Měl jsem to štěstí, že celá moje rodina byla sportovní.  O dědy, přes tátu i mámu, všichni hráli fotbal. Děda byl předsedou TJ Břevnov a bylo jasné, že kdykoliv jsme měli volno, trávili jsme je na fotbalovém hřišti. Proto jsem taky k fotbalu došel. A kolik mi bylo? To přesně nevím, ale první foto s balonem mám jako tříletý. Stál u něj nápis: Sotva uměl chodit líp, fotbal ho hned chyt!